Historie kašny
výňatek z knihy Petra Jozy – Kvádrberk
1.

Po demolici loretánské kaple roku 1885 zůstal střed děčínského náměstí prázdný. V ploše náměstí zůstala stát pouze kašna (vlastně jen kamenná nádrž určená pro odběr pitné vody), která se ovšem právě kvůli loretě nacházela v excentrické poloze před domem č.p. 81. Od zprovoznění vodovodu z Loubské rokle roku 1881 ale ztratila své opodstatnění a její odstranění bylo jen otázkou času.

Již při demolici lorety navrhoval hrabě Franz Thun radním, aby střed náměstí nenechávali prázdný, ale aby ho ozdobili nějakou drobnou stavbou, např. kašnou. Představitelé města byli s hrabětem stejného názoru, pro zřízení kašny jim ale chyběly prostředky. Iniciativy se proto chopilo vedení městské spořitelny a roku 1888 založilo „fond pro stavbu kašny na náměstí“, který se podle možností ústavu každoročně navyšoval.

Po deseti letech činila naspořená částka úctyhodných 25 000 zlatých. S těmito penězi se již dalo uvažovat o pořízení skutečně reprezentativního sochařského díla. Radní se rozhodli nešetřit a někdy na přelomu let 1895/1896 oslovili prof. Rudolfa Weyra, který nedávno (1895) ve vídeňském Hofburgu dokončil na zakázku císařského dvora monumentální figurální kašnu Die Macht zur See zpodobňující alegoricky Rakousko jako námořní velmoc. Zadání projektu pro ústřední dominantu náměstí sochaři, který pracoval pro císařský dvůr, bylo pro provinční maloměsto Děčín ležící na periferii monarchie vysoce prestižní záležitostí.

Prof. Weyr zakázku přijal, odjel do Děčína, aby si prohlédl náměstí, kde měla kašna stát, a připravil si skici. V květnu 1896 referoval starosta Karl John městským radním, že prof. Weyr se uvolil vytvořit za 300 zlatých model kašny, která, jak si radní poznamenali, „způsobí daleko široko rozruch“.

Podle zápisu ze schůze městské rady měla sochařská výzdoba kašny zpodobňovat nějaký blíže nespecifikovaný výjev z místní historie. Někdy v průběhu roku 1896 se radní rozhodli na kašně ztvárnit výjevy z pověsti o Loubském prameni. Výběr tématu byl svým způsobem symbolický, protože voda do kašny měla přitékat městským vodovodem právě z tohoto pramene. Nevíme ale, jak k tomuto rozhodnutí došlo ani kdo byl jeho iniciátorem. Dá se předpokládat, že idea pocházela od básníka Moritze Johna, který byl po desetiletí nejen hybnou silou zkrášlovacího spolku, ale také městským zastupitelem a jistě měl i určitý vliv na rozhodování svého bratra, starosty Karla Johna. A byl to právě Moritz John, kdo roku 1896 vytvořil kompilací tří starých lidových pověstí o Kvádrberku umělou „Pověst o prameni“ (Quellensage), která měla prof. Weyrovi posloužit jako předloha pro kašnu.

Architekt Rudolf Weyr

Kratká biografie

2.

Profesor Weyr splnil slib a během roku 1896 dodal děčínským radním objednaný model. Kašna, kterou navrhl, byla skutečně impozantní. V široké vodní nádrži se nacházela umělá zřícenina představovaná novorenesanční atikou s vázami a polokruhovou římsou, která volně přecházela do přírodní skály porostlé živým kapradím. V centru kašny stála na skalnatém pahorku mísa nesoucí sochu kvádrberské víly Buschkäthe žehnající zázračný pramen. Na skále pod ní se nacházely další dvě sochy z pověsti: dřevorubec a jeho dcera, která mu dává pít zázračnou kvádrberskou vodu. Kolem umělé zříceniny představující bájný kvádrberský zámek poletovalo pět havranů. Celé dílo mělo mít úctyhodnou výšku 8,80 metru, a jak prozrazoval pamětní nápis, mělo být dokončeno k 50. výročí vlády Jeho císařského Majestátu Františka Josefa I., tedy k 2. prosinci 1898.

Děčínským radním se ale kašna zdála pro náměstí moc velká a také se jim nelíbilo, že má jen jednu pohledovou stranu, a že by tedy byla k polovině náměstí otočena zády. Civilní geometr Drewes vypracoval pro městskou radu na základě modelu podrobné výškopisné plány a technickou zprávu, která stanovila realizační cenu díla na 42 000 zlatých. To byl ale téměř dvojnásobek sumy, kterou mělo město toho času na stavbu kašny k dispozici. Radní proto požádali prof. Weyra o další model, tentokrát již mnohem skromnější, který by se vešel do cenového rozmezí 20 - 25 000 zlatých. Oba modely byly pak po určitou dobu vystaveny, aby mohli zastupitelé i obyvatelé města rozhodnout, který z nich je pro děčínské náměstí lepší.

V květnu 1897 podnikl prof. Weyr cestu do Děčína a do Drážďan. Městský výbor proto na 25. května 1897 svolal mimořádné zasedání, které mělo rozhodnout, jak se bude ve věci kašny dál postupovat. Zastupitelé se po delší debatě shodli, že první (větší) návrh je umělecky zdařilý, zatímco druhý jim připadal těžkopádný a pro děčínské náměstí nevhodný. Na návrh zastupitele Raimunda Maye proto zastupitelstvo pověřilo městskou radu, aby následujícího dne při osobním jednání dohodla s prof. Weyrem změnu prvního projektu. Podle přání zastupitelů měla být z kašny odstraněna atika a římsy představující kvádrberský zámek.

Rudolf Weyr zakázku převzal a dal se znovu do práce. Další osudy projektu kašny nejsou zcela jasné. Víme jen, že Rudolf Weyr ještě v průběhu roku 1897 vedl korespondenci s děčínským geometrem Drewesem a městským zastupitelem ing. Harichem a roku 1898 si vyžádal u tří sléváren rozpočty na výrobu bronzových soch. Projekt se ale přes všechny tyto přípravy nakonec neuskutečnil. Důvodem jistě nebyly peníze, protože město mělo ve fondu spravovaném městskou spořitelnou k dispozici celou potřebnou sumu. Radní zřejmě projekt odsunuli do pozadí a věnovali se jiným, důležitějším veřejným stavbám, které se tehdy v Děčíně připravovaly (výstavba dvou škol a městské elektrárny, vytyčování nových městských čtvrtí, založení gymnázia, městského parku atd.).

Dalších šest let se nedělo vůbec nic. Teprve roku 1904 projekt kašny oprášil městský radní a ředitel spořitelny Wenzel Gröschl. Z jeho osobní iniciativy převzala městská spořitelna do vlastní režie nejen stavbu kašny, ale také zřízení již dříve zmíněného císařského jubilejního parku a pomníku. O něco později nechal Wenzel Gröschl pod hlavičkou spořitelny a z jejích výnosů postavit ještě městské lázně u zámeckého rybníka.

3.

V únoru 1904 předložil na popud vedení spořitelny starosta John městské radě ke schválení výkresy nové kašny. Radní si na základě kreseb vyžádali u prof. Weyra jeho třetí, již dříve schválený model kašny. Profesor Weyr ho do Děčína zaslal obratem, takže již na příští schůzi 29. března 1904 mohl starosta John konstatovat, že radní jsou s modelem kašny, vystaveným mezitím na radnici, spokojeni. Starosta byl zároveň pověřen, aby projekt připravil městskému výboru ke schválení.

Zastupitelé 8. dubna 1904 stavbu kašny po krátké debatě schválili a shodli se zároveň na jejím excentrickém umístění tak, aby stála v průhledech ulic a ne v geometrickém středu náměstí. Čelní stranu kašny zastupitelé otočili proti dnešní Myslbekově ulici (Bensnergasse), „aby socha víly vítala cizince přicházející do města od nádraží“. Projekt také doznal několika drobných úprav souvisejících s nutností vyrovnání sklonu náměstí.

Na základě těchto posledních požadavků vytvořil prof. Weyr definitivní model a 20. září 1905 ho přijel osobně představit děčínským zastupitelům. Přestože námět zůstal shodný, doznalo jeho dílo oproti předchozím návrhům řady změn. Nejvýraznější novinkou byl nový styl - zatímco první model z roku 1896 byl novorenesanční, nový projekt nesl již prvky secese, patrné především na ztvárnění rostlinných partií.

Za 18 let narostl fond na stavbu kašny do úctyhodné výše. K 1. 1. 1906 v něm mělo město k dispozici i s úroky již 74 246 K 88 h. Z finančního hlediska tedy stavbě nestálo nic v cestě. 23. února 1906 podepsal radní Gröschl jménem města s prof. Weyrem smlouvu na dodání modelů všech soch v životní velikosti a obeslal tři slévárny (Arthur Krupp ve Vídni, Paul Stolz ve Stuttgartu a F. Bierling v Drážďanech). Nakonec ale zakázku získala vídeňská firma Theodor Thomas Srpek. Pro kamennou část sochařského díla zvolil prof. Weyr obzvlášť ušlechtilý materiál, smetanově bílý untersberský mramor, lámaný na kopci Untersberg poblíž Fürstenbrunnu u Salzburku. Materiál pro děčínskou kašnu pocházel přímo z dvorního lomu (Hofbruch), který od roku 1803 provozoval arcibiskupský dvorní stavební úřad v Salzburku. Veškeré kamenické práce včetně montáže převzala A. G. für Marmor-Industrie Kiefer v Ober-Alm u Hallein (Salzburg). Žulovou nádrž s lavicemi a schody s deskami pro vyrovnání sklonu náměstí dodala firma Konrad Weigner z Jihlavy.

4.

Stavební práce začaly 9. května 1906 a předpokládalo se, že kamenná část bude dokončena do srpna a na jaře následujícího roku se osadí bronzové plastiky. Celá kašna včetně úprav okolí měla být hotova na podzim 1907. Na počátku září 1907 se ale zjistilo, že kamenná část kašny je smontována špatně a že socha dřevorubce by měla po napuštění neustále nohy ve vodě. Stavební firmě tedy nezbylo nic jiného, než rozebrat již hotovou nádrž kašny a její dno snížit o 20 cm.

Takovou chybu samozřejmě musely patřičně okomentovat podmokelské noviny Nordböhmische Volkszeitung, kontrolované podmokelskou nacionální radnicí. Kašna na náměstí sousedního města ležela podmokelským nacionálům už delší dobu v žaludku a redakce Nordböhmische Volkszeitung sledovala přípravy na její stavbu od počátku s více či méně jízlivými poznámkami. Nyní našla záminku k přechodu do otevřeného útoku. Nepodepsaný redaktor nazval celou záležitost blamáží děčínské liberální radnice a napadl i osobně prof. Weyra, který prý kasíroval přemrštěný honorář ve výši 24 000 zlatých, za který by prý snad mohl dodat bezchybné plány. Redaktor emotivně čtenářům sděloval, že kašna se musí zčásti demolovat a že se jedná o vyhazování veřejných prostředků.

Ze stavby děčínské kašny se tak stala malá komunální aféra. Na nejbližším zasedání děčínské městské rady se proti výpadu ohradil starosta John, který zdůraznil, že peníze na stavbu kašny nepocházejí z městského rozpočtu, ale z darů spořitelny, a že se tedy nejedná o veřejné prostředky. Zároveň prohlásil, že si vyprošuje, aby se umělecké dílo kritizovalo ještě před dokončením, a vyjádřil přesvědčení, že kašna bude ozdobou města. Na podmokelský výpad samozřejmě zareagovaly také děčínské noviny Tetschen-Bodenbacher Zeitung. Kromě obvyklých narážek směrem k podmokelské radnici a jejímu „radikálnímu plátku“ vzaly především pod ochranu prof. Weyra, který za chybu ve výpočtu prováděcí firmy skutečně nemohl, naopak ji sám při návštěvě staveniště odhalil. Pravdou však zůstává, že náklady na stavbu kašny výrazně překročily původní rozpočet. Městská spořitelna za ni nakonec zaplatila asi 84 000 korun.

Po této aféře se děčínští radní rozhodli vyhnout se další konfrontaci s podmokelskými radikály a k dokončení kašny neuspořádali žádnou slavnost. Neuskutečnilo se ani plánované slavnostní odhalení. 12. listopadu 1907 proběhla pouze formální kolaudace, které se zúčastnil i prof. Weyr a dílo prohlásil za „zcela podařené“.

Mezitím probíhaly úpravy celého děčínského náměstí. Na počátku října 1907 byla rozebrána stará kašna před domem č. p. 81 a pokládala se nová dlažba, která tvořila v ploše náměstí velký kříž s novou kašnou ve středu. Těsně před Vánocemi 1907 bylo vše hotovo a na náměstí se poprvé v jeho historii rozsvítilo šest elektrických pouličních lamp od firmy Siemens-Schuckert, každá o výkonu 2000 svíček. Hlavní veřejné prostranství města Děčína tak s malým zpožděním vstoupilo do 20. století.

5.

Aféra kolem stavby kašny ještě neutichla a už se nová dominanta děčínského náměstí stala předmětem dalšího sporu. V polovině října 1907 vydal děčínský knihkupec Franz Theißig útlou brožurku pod názvem Der Tetschner neue Marktbrunnen und seine Sage in deutschmythologischer Beleuchtung (Děčínská nová kašna a její pověst ve světle německé mytologie). Autor spisku zřejmě očekával ostrou reakci skutečných historiků, protože své dílo podepsal jen monogramem A. P. a vydal ho u druhořadého knihkupce a ne v Henckelově akademickém knihkupectví, které jinak s oblibou šířilo práce s historickou a regionální tématikou. Pan A. P. předložil čtenářům jakýsi rozbor pověsti o loubském prameni, v němž srovnával jednotlivé postavy s hrdiny germánských mýtů a hledal mezi nimi paralely. Na jejich základě došel k závěru, že celá kvádrberská pověst je dokladem starogermánské mytologie, která se prý přenášela po generace ve formě pověstí od pravěku až do nové doby.

Takové tvrzení mělo ve své době především silný politický náboj. V časech ostrých národnostních sporů, kdy oba zemské národy hledaly (a občas i vyráběly) důkazy o vlastní „starobylosti“, bylo možno spisek o děčínské kašně chápat především jako „důkaz“ kontinuity německého osídlení Děčína trvajícího navzdory archeologickým i písemným pramenům nejméně 2000 let.

Reakce na sebe pochopitelně nedala dlouho čekat. V nejbližším čísle Tetschen-Bodenbacher Zeitung se ozval dr. Rudolf Rich, profesor němčiny a dějepisu na děčínském gymnáziu. Ve svém článku vysvětlil čtenářům, že pověst, kterou anonym A. P. prezentuje jako „doklad starogermánského povědomí“, sepsal teprve před jedenácti lety básník Moritz John. Celou brožuru pak Rich označil za naprostý nesmysl a jako němčinář se ještě pozastavil nad mizerným jazykem celé práce. Z „velkého objevu“ se tak rázem stala malá provinční blamáž. A protože si už nikdo nedovolil slovům odborníka veřejně oponovat, celá věc tím skončila.

Trvalo ještě rok a čtvrt, než uběhly záruční lhůty a městská spořitelna předala 1. března 1909 kašnu protokolárně do majetku města. Poté nechalo vedení městské spořitelny na kamennou nádrž připevnit dvě bronzové desky. Ta menší, umístěná na čelní (západní) straně, informovala o tom, že kašnu nechala postavit děčínská spořitelna. Větší deska na východní straně nesla malý znak rodu Thunů a připomínala někdejší loretánskou kapli, která uprostřed náměstí stála až do roku 1885.