Jiří Urban: Legenda o dřevorubci, zlé ženě, třech havranech, trpaslíku a víle.

Žil byl jeden chudý dřevorubec, který neměl kromě zlé ženy a tupé sekyry zhola nic. Navíc byl ještě velmi plachý, až submisivní. Co toto slovo, děti, znamená? Ottův výkladový slovník naučný uvádí, že submisivní osoba je ta, která se neustále podřizuje cizí vůli.

Nemusíte moc dlouho přemýšlet, abyste zjistili, že takový člověk žije ve vaší rodině. Ano, správně, je to váš tatínek. Přes den snáší v zaměstnání emociální výlevy nakrknutého nadřízeného, večer pak teatrální výpady vaší cholerické, věčně nespokojené matky. Ale nejvíc, milé děti, si tatínek vytrpí ve dnech, kdy má vaše maminka své dny, že. Vraťme se nyní k našemu dřevorubci.

Protože byl velmi chudý, nemohl si dovolit žádné děti (tenkrát, děti, lidé ještě neznali žádné sexuální praktiky, tak jak je provozujete ve škole dnes vy a vaši spolužáci, nýbrž věřili na báchorky typu, že miminka mužského pohlaví nosí čáp, zatímco ženského vrána).

Jednoho dne mu žena přikázala, aby šel do lesa a porazil strom. Dřevorubec se bránil, seč mohl, nechtěl porážet žádný strom, protože trpěl nejen syndromem vyhoření, ale bylo mu proti srsti (na prsou) kácet stromy, které, jak se nedávno dozvěděl z učebnice biologie, produkují kyslík.

Ale žena byla neoblomná. „Buď půjdeš, a porazíš strom, nebo se domů již nevracej!“ přikázala. Co mu zbývalo? Všichni přeci víme, že poslouchat se musí a že nejhorší je vaše maminka v době, kdy má své dny, že.

Dřevorubec došel do lesa, vybral jeden z mohutných stromů a poprvé do něho zaťal svou tupou sekyru. Strom zasténal.
„To bylo poprvé,“ řekl plačtivě strom. 
Dřevorubec byl překvapen, že strom mluví, přesto si plivl do dlaní a podruhé zaťal svou tupou sekyru do dřeva. 
„To bylo podruhé,“ řekl strom. 
Dřevorubec se napřímil a uvažoval, zda se mu to nezdá. Ale stromy, jak přeci všichni z hodin biologie víme, nemají schopnost řeči, neboť jim chybí řečové ústrojí! Proto se napřáhl a potřetí zaťal svou tupou sekyru do dřeva. 
„To bylo potřetí,“ řekl strom. 
Vtom se za ním ozve krátké, hluboké „gag“, protáhlé „króó“, a vysoké „kirrr“. 
„To je přece hlas Havrana polního (Corvus frugilegus),“ sykne si pod vousy dřevorubec.

Ohlédne se a strne! Za ním na pařezu sedí skutečně tři havrani (Corvus frugilegus). I oni však, na rozdíl od tvrzení učebnic biologie, mluví! Náhle se jeden z nich otřepe, seskočí z pařezu, třikrát zavrtí ocasními pery a v tom se rázem promění v kyprou ženu. Popadne velký džbán, podává ho drvoštěpovi a prohlásí: „Čtyřicetiprocentní absint,“ ten jsi měl vždycky rád.“ Dřevorubec nechápe, odkud a jak může tato ženština znát jeho slabost pro alkoholické nápoje na bázi absintu, přesto popadne džbán a mocnými doušky polyká viskózní kapalinu. „Jsem tvá bývalá manželka a budu se svými sestrami s tebou žít!“ řekne náhle žena a dřevorubec se zakucká.

Já nemám žádnou bývalou manželku,“ spustí rozhořčeně. 
„Nepamatuješ si na to, trpěl jsi totiž kdysi těžkou formou alzheimera,“ řekne havranka. 
Alzheimer, je děti, nemoc, při níž lidé velmi často zapomínají, a na níž se vaši tatínkové neustále vymlouvají, když mají něco pro rodinu udělat. 
V tom promluvily obě havranky na pařezu: 
„Ahoj švagře, budeme s tebou a tvojí současnou ženou žít a každý sudý pátek se proměníme ve skutečné ženy, a ty se o nás budeš muset starat.“

Dřevorubec se posadil na pařez zcela konsternován, vzal hlavu do dlaní a hořce zaplakal. Představil si totiž, jak by mohlo vypadat soužití se čtyřmi ženami a to především v období, kdy mají své dny, že. 
„Netruchli,“ řekl náhle čísi hlas. Dřevorubec zvedl hlavu a zřel krále trpaslíků s vílou. 
„Když nám slíbíš, že už nebudeš míchat pivo s absintem, zelenou, vodkou, fernetem, becherem a rumem, pomůžeme ti.

Co si měl, chudák dřevorubec počít? Zapřísáhl se tedy, že už alkohol, včetně tvrdých a teď se, děti, podržte, – dokonce i měkkých drog – nevezme do úst! Jen co přikývl na souhlas, probudil se. Vždyť to byl všechno jen zlý sen, uvědomil si. Náhle ho kdosi popadl za límec sepraného pyžama: „Vstávej lenochu a mazej do lesa porazit strom!“ zavelela zprudka manželka a složila ruce na prsou: neklamné znamení naštvanosti prvního stupně.

„Už zase máš své dny, že?“ zeptal se dřevorubec docela potichoučku, aby ho žena neslyšela, pak vstal, popadl svou tupou sekyru a odešel do lesa.

Svůj slib ale dodržel a alkohol už nikdy nevzal do úst. A když ho někdy v budoucnu náhodou opět přepadla chuť na omamné látky, vzpomněl si sen, který se mu onehdy zdál a pokaždé znovu a znovu si vybavil onu představu z minulosti, a totiž, jak by vypadalo soužití se čtyřmi ženami, a to především v období, kdy mají své dny, že.

P.S.: Tato legenda se váže ke skutečné události a pochází z doby, kdy ještě byly ženy semetrikami, což dnes již prakticky neexistuje, že…