Drahomíra Veselá: Osud je kámen, vhozený do studny, pírko letící vzduchem.

Říkají nám různě… 
Už jsme tu byli a máme to tu rádi, proto se často vracíme. 
Tak například já a moji kolegové…ale nepředbíhejme… 

V ten rozhodný den to mohlo dopadnout špatně. Nebyli jsme žádní nováčci, přesto jsme měli obavy. Jediná chyba, jediná promarněná chvilka a zvrtlo by se to tak, že by nás opravdu nikdo nepochválil. To víte, i my máme svoje šéfy.

Františka nám bylo líto, vrátil se z války a nebyla s ním řeč. Neustále myslel na toho vojáka, na toho Němce. Na toho jediného, z mnoha desítek, které zabil. Nedokázal si to vysvětlit. Možná to bylo tím, že válka právě končila a každá smrt se zdála tak zbytečná! Ten voják mu něco řekl. Strašilo mu to v hlavě každý den, strašilo ho všechno. František nemohl spát. Když se vrátil ke své dcerce, do domku na břehu Labe, byl přesvědčen, že všechno zlé pomalu odpluje s proudem řeky. Kéž by to tak bylo! Některé věci nemohl pochopit. Co se to po válce s lidmi stalo? Co se stalo s jeho městem? Nemohl se přenést ani přes to nesmyslné bombardování Děčína v poslední den války. To se Rusové dočista zbláznili? Na všechno byl tak sám! Pro dceru byl takřka cizincem, nestihli si vytvořit to pravé pouto…a ona si tak stýskala po mamince! František se o dcerku staral, ze zvyku prováděl každodenní povinnosti; neměl ale žádnou sílu, elán. S nikým nemluvil. Když se ho dcera na něco zeptala, uhýbal pohledem, většinou mlčel. Ani práce mu nepřinášela uspokojení. Kácel stromy. Před válkou byl v lese tak rád! Stromy mu teď připomínaly padlé lidi. Sváděl velký vnitřní boj, aby s prací neskončil. Byl přece dřevorubec, o jiné obživě ani nechtěl přemýšlet. Unavovalo ho to. Často vysedával u tůňky Labe, zíral do vody a přistihl se, že jediná debata, kterou ve své hlavě vede, je s mrtvým vojákem. S tím Němcem. S člověkem, kterého možná zbytečně zabil. Bál se, že za chvíli bude mluvit sám k sobě, nahlas. Bál se, že blázní. Ten voják k němu přicházel i ve snu, někdy stál u jeho postele. Stál tiše, jen se díval.

Lidé mají různé osudy. Osud může být kamenem, vhozeným do studny nebo pouhým pírkem, se kterým si pohrává vítr. Ale to bychom nebyli MY, kdybychom kámen několikrát neotočili, nenadlehčili v dlaních, nezahřáli, než skončí svoji krátkou či dalekou pouť…My, kteří znovu a znovu zvedáme do vzduchu všechna ta pírka, stržená k zemi. František věděl, že se něco musí změnit, tak jsme rozhodli….

Ten den seděl znovu u tůňky, nad hladinou létaly vážky, jinak byl klid. Začalo se stmívat a od západu se hnala bouřka. Něco se chystalo. Nepopírám, za většinou příštích událostí jsme byli my. Ovšem, za tu bouřku jsme opravdu nemohli. Ta v naší režii zpravidla nebývá.

František se sklesle díval do vody a netušil, že někde za ním se choulí drobná postavička jeho dcery. Tolik stála o jeho pozornost! Bývala tu často a často tu také snila. Kolik vodníků, víl, skřítků a jiných pohádkových bytostí tu bylo s ní a s jejím tatínkem. A on o tom neměl ani tušení. Viděla je za každým keřem, stromem, za každým stvolem rákosí. Alenka viděla víly v nadpozemsky krásných šatech, viděla je, jak přebíhají nad hladinou tůňky. Viděla vodníka, který spokojeně bafal z dýmky a všechno to vílí hemžení pozoroval z koruny staré vrby. Několik skřítků se hlasitě dohadovalo, jestli ponesou košíky jahod cestičkou vlevo nebo vpravo, přitom jí úplně unikal smysl jejich hádky. Jak krásně se jí snilo! Nebo to byla pravda? Podle pohádek je přece všechno možné!

Ovšem, její tatínek neviděl nic jiného než tmavé nebe, pod kterým právě přelétal párek černých havranů. A potom už jen bezednou modrou tůň. Zlomení lidé někdy nic jiného nevidí.

V tu dobu se k tůňce blížil Fritz, i on vnímal jen temná havraní křídla. Jak by mohl mít lepší náladu, když mu hrozilo vystěhování? On, který se tu narodil, miloval zdejší místa, znal spoustu lidí. On, který věnoval zdejším místům svůj sochařský um. On, který předal kameni tolik osobních zkušeností z války. Kámen prý „pamatuje“. Zapamatují si další generace i jeho, Fritze?

Neměl k tůni chodit, nebezpečně ho přitahovala. Havrani nad ním s křikem kroužili. Měl pocit, že ho k tůni přímo vábí. Blíž a blíž.

Alenka si snila svůj vílí sen a ani nepostřehla, jak rychle se všechno seběhlo. Nejdříve toho pána vůbec neviděla, zaznamenala jen zelenou šmouhu za vrbovým proutím. Do vody něco žbluňklo. Víly strnuly, skřítci rozsypali košíky jahod a křičeli na všechny strany. Voda stříkala a někdo zběsile máchal rukama a křičel o pomoc. „Tatínku, tatínku, proboha, dělej něco“, křičela Alenka.

František byl ale dávno na nohou, skočil do tůně a po nekonečně dlouhé době vyplaval spolu s Fritzem. Málem vypustil duši, tak těžká byla Fritzova záchrana. Potom na sebe ti dva křičeli. František se vztekal, že někdo zahazuje život jen tak. Fritz křičel, že byl sice zoufalý, ale do tůně se mu rozhodně nechtělo. Musel být v šoku, protože neustále opakoval, že ho tam něco stáhlo. Samozřejmě kořen, nějaké trní a kdo ví, co ještě, vzpomínal později František. Alenka si o tom myslela svoje, vždyť tu zelenou šmouhu viděla na vlastní oči! A viděla i víly, které tatínkovi pomáhaly, ačkoli o nich nevěděl. My ale víme…

Víme, že když jeden zlomený člověk zachrání druhého, zachrání i sebe. František začal znovu žít. K tůňce chodil jen na ryby a jen občas tu kroutil hlavou nad historkou o vodníkovi, vílách, havranech a malých skřítcích s košíky jahod, kterou si vybájila onoho dne jeho malá Alenka. On je neviděl, ale důležité bylo, že znovu vnímal modré nebe nad hlavou, třpytivou vodní hladinu a všechny ty barevné vážky…Přestal kácet stromy a stal se z něj hajný. Měl pro co žít, pro svoji dceru, pro obnovu lesa, pro své přátele, sousedy a známé.

Někdy se dva osudy propletou, někdy se alespoň jeden zlomený člověk postaví znovu na nohy.

Osudu je třeba pomoci. A od toho jsme tu my.

Říkají nám různě…to záleží na okolnostech. Jsme víly, vodníci (a jiné pohádkové bytosti), andělé. Vracíme se sem rádi a rádi tu vídáme připomínky lidských, a možná i těch pohádkových, osudů…v pověstech a bájích, v dílech, vytesaných do kamene.