Neznámý autor: Pohádka o vodě, inspirovaná kašnou na děčínském náměstí, z níž kdysi vodní víla žehnala příchozím.

Usilovně vzpomínám, jak to vlastně tenkrát bylo.. jak se to všechno přihodilo.. jak do sebe zapadly životy těch lidí, jako když zapínáš mysliveckou kamizolu.. knoflík po knoflíku se protahuje natěsno předem připravenými dírkami.. stejné dírky a stejné knoflíky… Inu, holenkové, snad nejste tak bláhoví, že byste věřili, že mocipán má co svůj život pěkně vtisklý do bohatě zdobeného, nejlépe zlatého a hlavně velkého knoflíku a naopak knoflík života sprostého bídáka, že je jak černý, kazem vyhlodaný zub hubeného prasete.. nene.. jak říkám – stejné knoflíky do stejných dírek.. a ta kamizola je příběh, který dostává smysl, až jsou všecky knoflíky tam, kde mají být.. kamizola nemusí být nutně myslivecká.. to jen, že tenhle příběh měl co do činění s myslivcem. Je to trochu složitější.. těch lidí tam hrálo svoji roli mnohem více.. jenže, kdybych vám to měl pěkně rozprostřít, než bych dovyprávěl, nejeden z vás by u toho zdech na sešlost. Jak tedy povídám – spokojte se s myslivcem, pak ještě s dvěma dětmi.. vlastně třemi, ale dvě se furt drželi za ruce, protože to byli sourozenci a malý kluk, co se neměl dlouho koho držet, páč na něj prostě.. tak nějak zapomněli.. no a ještě tam byla jedna bytost.. tý se žádný knoflíky netýkají.. jak bych vám ji.. no, bytost nebytost.. možná víla, ale ta by měla být snad drobná a jemná.. a duch je zase něco jako strašidlo..

Napadá mě třeba zvuk hlasu, co může mít podobu třeba víly. Je to těžké jen tak vám to vysvětlit.. ale co, vy už si to nějak představíte. A tak tedy pěkně začneme od toho hajnýho. Bylo to teda tvrdý a drsný chlapisko a lidi se ho báli a na nějaké objímání teda zrovna nebyl. Ale také vždycky nebyl ani hajný a nebýval ani zamračený a protivný. To se tak v životě někdy semele, že se směješ radostně tomu světu do ksichtu a on na oplátku ti dává jednu facku za druhou.. a není to ani tak nějaký svět, ale lidi. Někdo to tak hold má a on to ten hajnej, co nebyl vždycky hajnej, on to tak měl a pěkně od malička. A facka za fackou, kopanec za kopancem mu postupně přemalovaly úsměv na pevně semknuté, úzké rty a kdysi příjemný obličej zarůstal čím dál hustějším vousiskem a jiskřivé oči ustoupily hlouběji do důlků, odkud potemněle hleděly jak dva vlci ze svých doupat A už to dávno nebyl malý kluk, ale tvrdý buk připravený bleskurychle fláknout mocnou větví po držce každého, kdo by se snad jen pokusil připomenout tomu chlapovi osud otloukánka. Když byl ještě hubený jinoch, už ne usoplený, ubulený klučina, vyhledával raději ticho lesa než rozívenou veselost svých vrstevníků a zvykal si na ticho a samotu a než zlomyslným posměškům, začal rozumět a chápat hlasy zvěře a ptáků a naučil se nepozorovaně a neslyšně běhat houštinami i kapradím.

A, že měl facek už opravdu nasbíráno do foroty, jak si alespoň sám myslel, vyhýbal se setkáním a raději pozoroval. Zkrátka, rychle poznal, kdo jde do lesů škodit a plundračit a kdo má to hájemství zeleného šera v úctě. Nebyl sám, ten náš jinoch, kdo přijal moudré učení stromů, skal, roklí a potoků, kde panuje přísný, ale spravedlivý řád. Věděli o sobě a tiše se respektovali. O jinochovi vám povídám a ten druhý se jmenoval Honza. Můžete si podle jména myslet, že to byl nějaký hubeňourek nebo skrček a k tomu líný blbeček.. kdepak.. nejstatnější dřevorubec z pohraničních hvozdů. Dříč s obrovskýma prackama a s dobrým srdcem a věčně veselou náladou. Prostě mu do kolíbky svítila šťastná hvězda a že byl obr a dobrotivec a také znalec, jak hospodařit v lese, znali jej na obou stranách hraničních skal a těšil se právem uctivosti, kamkoli přišel. A to je důvod, proč vám o něm povídám, protože jednou se přihodilo, že při těžbě jedna statná borovice, jak kroucené měla dřevo, stočila se nečekaně při pádu a jednou haluzí křápla starýho hajnýho po palici. Ani nehek, jak to měl rychle za sebou.. No, a tenkrát pan kníže, co mu tenkrát ty hvozdy a louky i s chalupama, i s těma lidičkama, patřily, pídil se, kdo mu hajnýho nahradí..

On to samosebou nařídil správci zámku a ten se vyptával, až mu lidi ve shodě ukazovali na Honzu a správce rovnou mazal k němu a hned se jej ptal, jestli by ten úřad hajnýho nezastal. Jenže Honza mu povídá: „Milej pane správče, říkám rovnou a po pravdě, dyť já mám tady všecky rád a copak bych je mohl, když mě všichni znaj, že mouše neublížim, honit, aby nelelkovali a míru nešidili..? To já mám pro vás lepšího, co lidem hrůzu nahání.. Černej Karel mu lidi říkaj a já říkám vám, jako že se Honza jmenuju, že když by vám na to kejvnul, lepšího nenajdete.“

Teda správce divnej byl, ale ne pitomec a v lidech se vyznal. Spolu s Honzou zašli za Černým Karlem, který z jinocha změnil se v sukovitého chlapa, pevnýho jak skála jak v ramenou, tak i v pravdě a po přemlouvání a pobídce, že z platu mámě a tátovi krušinu stáří ulehčí, správci trn z paty vytrhl a na myslivectví kývl. A to jsem vám musel povědít, jak se tak někdy karty života z paklu vyndavaj a jak z otloukánka drsný hajný se stává. To byl panečku ordnunk.. na hajnýho si nikdo nepřišel.. vždyť je znal všechny a věděl kam nenasytnost i nouze lidi tahá, aby svou potřebu snáze nakrmili a tak pro něj nebylo těžké na pytláky si počíhat, nebo babku co lačnila po borůvkách, jak za ně krejcárek utrží, vystrašit.. Nelida nebyl, ale ani nesmlouval a věděl kdy oko přimhouřit, když hubený kluci v potoce pár pstruhů do dlaní chytli, aby si trochu přilepšili nuznou potravu, která tenkrát v chalupách s požehnáním a vděkem přijímána byla.. to jen tiše se opřel o strom a čekal až si ho kluci s leknutím všimnou, aby věděli že pán lesa o nich ví a než si kluci protřeli oči, jestli se jim to jen nezdá, zmizel ve stínu.. Zrovna tak chudák ženská s outěžkem pro popadané haluze s večerem spěšně přišla, aby v peci zatopit mohla a hajnej ani nelitoval ani nenadbíhal, rovnou jí pár větví, nezpozorován, do směru její cesty přitáhl, aby daleko chodit nemusela..

Zato darebným ožralům a povalečům, kteří pytlačit chodili, aby za ušáky nebo pernatou chlast hrdlem prolít mohli, těm nepřál ani zaječí bobek.. těm zjevoval se sakra zblízka a seřezal je holí, dokud v bolesti pokoru a zpytování nenalezli. A uvážlivým hospodářem byl a těžbu i sadbu moudře zvažoval a kdo s respektem a uvážlivostí s žádostí o dřevo na stavbu přišel, k spokojenosti své i správce zámku obchod uzavřel. A tak ubíral se životem rok za rokem a lajdácké myšlenky na zahálku mu vlastní nebyly a krajina, která do správy mu svěřena byla, vzkvétala a znal ji dokonale. Znal romantická, tichá zákoutí mezi skalami a zrovna tak strže nebezpečné, kterým se i zvěř vyhýbala. Jediné, co jej potkávalo v hloubi jeho duše a z ticha myšlenek vytrhovalo stále častěji, byla nenaplněná potřeba.. potřeba lásky, kterou mohl dát a toužil přijmout. Ale ta pověst o jeho tvrdosti a necitelnosti mu cejch odpudivosti do hrudi vypálila, přestože by nejedna žena uplakaná v něm pravý poklad nalezla. Ale tak to chodívá, že halasný ničema obdiv sklízí a tichá cnost je pomíjena.. Jednou se hajnej, obezřetný a rychlý jako vlk, mihnul přes Vajher a údolím potoka přes Jalůvčí na Maxičky namířeno měl, že zkontroluje krmelce před zimou a při zpáteční cestě na Čertovu Vodu, že za Honzou dřevorubcem se staví, pozdravit jej a ověřit, jestli v těžbě k nepravostem nedochází.

A v místě mezi balvanitým srázem a velkou tůní, kde potok je pěkně přístupný, sedl si do dřepu k malému vodnímu skoku, aby z něj se napil a osvěžil. Činil tak za den několikrát, to se rozumí, že i tenhle hajnej byl z masa a kostí a vodu pít mu bylo třeba, jako všemu živému v tomhle světě. Ale co dělal pokaždé, nevěda proč, krátce k vodě v dlaních v pokoře a úctě tiše promlouval a pak šepotu potoka naslouchal a tu.. na tom nekrytém místě za sebou náhle dětský hlas uslyšel: „Rád na tomhle místě sedávám .. a poslouchám vodu..“. Hajný se s úlekem otočil.. tak tiše ani kočka nechodí.. kdo je to, že jej nepřipraveného zaskočil? Stál proti němu malý chlapec.. asi to nebyl chlapec, ale duch lesa – napadlo jej.. nikde v okolí nikdo jiný nebyl a k nejbližším stavením kroků nespočet. A tak povídali si o vodě a o lese a přesto, že pořád ráchal se v potůčku, ruce měl teplé. Chlapec se ptal, kam má hajný namířeno. Hajný se pousmál té nebojácnosti a vyprávěl kam jde a že půjde přes hřebínek kolem buku co tančící ženu připomíná a že jí říká Ochránkyně a klučina pokýval hlavou úplně samozřejmě, že ví kde to je a tak se rozloučili a hajný šel dál pustým lesem, pak ouvozem bahnitým, tichými pěšinami jehličím vystlanými, až došel na místo, kde Ochránkyně po staletí naslouchá a opřel se o ní zády a jen nechal čas plynout.. a začaly mu téct slzy, které se vpíjely do hustého vousiska, jak večerní déšť do mechu.. tak poprvé v životě samota na něj dolehla.

To nečekané souznění a potřeba laskavou péči bližnímu darovat, vodila hajného do toho kouta mezi vesnicemi a kluka si z povzdálí hlídal a pozoroval, občas k němu přišel a hrál si s ním jak velký kluk a pak spolu jedli, co hajnej v mošně přinesl a krmil to nenasytné ptáče a oba cítili, jak dobře jim je pospolu. Hajnej už dávno věděl, ze kterého hnízda ten klučina vypadl.. nebyli to zlí lidé.. obyčejný příběh: ..opuštěná ženská s děckem vděčná byla, že našel si ji poctivý tesař, ale jak to bejvá, kukaččímu mláděti času věnoval pramálo a krmit cizího nenasytu mu vlastní také nebylo.. jo, snaživej to on byl a s tou prostou ženskou kolíbali holčičku, co spolu počali a další kousek byl už na cestě. A tak tam za nimi jednou zašel a řekl jim, ať pečlivě zváží, kde bude klukovi lépe, že jej přijme za svého a řemeslu vyučí, když vést k pravdě malého člověka jim je zatěžko, nebo že zajde za farářem a ten jistě pro jejich rodičovskou nedbalost pochopení mít nebude. Nojo, dobře to navlíkl ten hajnej a byl to risk a klaplo to. Klučina tu změnu přijal samozřejmě a v klidu a hajnej spadl do povinností i radostí a byl náhle tak šťastný, že si na něj sedali motýli a zvířata si chodila pro pohlazení. A jen co kluk naučil se číst, psát a počítat, začal se přičinlivě učit pěstounovu řemeslu a jejich společným domovem byl les. Hajnej brzy si všiml, jakými dary byl ten kluk obdařen. Rozuměl bylinám a vnímal jejich sílu pouhým dotekem a cítil celým tělem, kde rozprostřeno vodní království.. věděl o pramenech i mokřinách, o bystřinách ve stržích i o podzemních říčkách a věděl, kdy přijde déšť.

V tom životě lidském často se přicházívá ke krajnostem a zkouška rozhodnutím nemá odkladu a nedohlédneme nikdy, co našimi činy uvedeme v pohyb a obráceně nedohledáme, kde byl ten prvopočátek řetízku událostí, který nás dovedl ke křižovatce a tak často, proklatě často v okamžiku našeho činu slyšíme vnitřní pláč nás samých v hrůze poznání, že jsme chybili.. A ne jinak život nastražil hajnýmu zkoušku přetěžkou. Jednou za soumraku jarního dne zaslechl z čihadla třesknout ránu. Hned věděl, že o skály roztříštěný zvuk výstřelu přiletěl od napajedla a v předtuše zlé letěl k tomu místu a prosmykl se vývraty nepozorovaně a jako nejzkušenější lovec věděl, kde musí být střelec, který chce v tom místě zvěř překvapit a jako vlk přiblížil se lidským hlasům a šramotu v houští, jak dva gauneři svou kořist vlečou. K hrůze své spatřil v šerosvitu ustupujícího dne, že skolili březí laň.. a hned i poznal oba zloduchy, co ani zákon přírody nectí, že březost je posvátná. Byl to zrzavý Franc a kulhavý Pepe.. oba znal od dětství a dobře si pamatoval, jak dohnali jej na prašné cestě, strhli na zem a pro potěchu z týrání jej zkopali. Překvapil je dokonale, když se za nimi vynořil z houští a bez jediného slova poručil své sukovici, aby vrátila těm mizerům, co kdysi uložili do úschovy malému, vystrašenému klukovi! Hůl houkla vzduchem a vyrazila kulhavci kulovnici z rukou o níž se zrovna opíral, jak se skláněl nad laní, kde v pokleku u šíje provedl záraz hajzl zrzavec.. jak hůl srazila zbraň, už sukovici hajný držel oběma rukama a jako kopí vší silou vedl její tupý konec rovnou na těřich zrzouna, který zrovna vyskočil, aby nenadálému útoku mohl lépe čelit a z bolestným výkřikem se zlomil v pase.. ale to už kulhavý Pepe se vrhal pro ležící ručnici, avšak těžký hák hole v mocném rozmachu trefil jeho zátylek, až celé tělo poskočilo vpřed a dopadlo na kolena.. zůstalo chviličku toporně stát a z uší vytryskla světlá krev..pak Pepe svalil se ksichtem do borůvčí.. a zatímco duše jeho odlétala k poslednímu soudu, zrzavý Franc propásl svou chvíli k útěku, tesákem ještě mokrým od barvy té laně zaútočil odspodu na hajnýho, který se nestačil včas obrátit od ležícího Pepeho..

čepel projela kabátcem, zasáhla pevné břicho a spolu s košilí párala i kůži a svaly..hajný sykl jak po ráně bičem a se štěstím v mžiku pevně zamkl svou žilnatou rukou sevřenou pěst s dýkou, která se zarazila ve smrtonosném průniku o shrnutou, pevnou látku myslivcova pláště.. druhou svou rukou bleskem popadl zrzavou kštici Francovu a strašlivou silou proti síle vyrval ruku s dýkou zpod kabátu a se zařváním raněného vlka zarazil vší silou tesák do palice Francovi.. tak se uzavřel jeden kruh.. Kruh zloby. Hajnej z té rvačky nevyšel smyslů zbavený.. byl vycepován v jiné době a ukován životem v lese a rvát o život se uměl, jen co je pravda. Bylo to pro něj, jako kdysi ten příběh, kdy utkal se s kňourem divokého prasete.. dva centy vážil ten obr samotář, co škodil sedlákům a ti si stěžovali správci, jak mají berně odvádět, když práci jejich maří obří rypák. A tak si na něj hajnej počíhal na prasečí stezce ke kališti.

Usadil se na skalku nad stezkou a skryl se pláštěm namočeným v blátě, aby ten rypák lest neucítil.. a pak se na něj vrhl s tesákem a mela to byla strašlivá a věřte, že ne nadarmo se těm rytířům lesa i vlčice vyhne.. byl to boj dvou temných sil a hajnej to přežil.. prase ne.. a ta kůže z něj se nedala ani pořádně stáhnout, natož pak nějak použít, jak byla děravá. No, zpátky do zšeřelého lesa k napajedlu, kde poručili svou duši Bohu dva darebáci. Nevím,nevím jestli přijaty byly. Hajný věděl, že dočkal by se silného zastání před zákonem a podpory zámeckého pána, ale teď měl v srdci starost, kterou nikdy neměl – vzal přec zodpovědnost za klučinu a nechtěl mu trýzeň světskou zbytečně připravit, která by se na něj jistě svezla, protože, když hlupci nemají odvahy, v posměch a urážky raději slabšího vystavovat budou. Odtáhl všecky tři mrtvoly do skalní průrvy nedaleko mokřiny a ze suťoviska hromadou kamení a hlíny pytlácký příběh pohřbil. Pak vyčerpán, s krvácející ránou, sotva se dovlekl do skromné chalupy, kde mladík jej takto nalezl. Jediná otázka nepadla a mladík v léčení bylinami zběhlý, rychle a účinně ránu ošetřil.

A všecko, všecicko na tom světě nějak spolu souvisí a pak skrytě naše viny se zjevují by napraveny býti mohly. Z malých semenáčků, co hajný kázal na pasekách vysazovat, stal se, ve větru ševelícím, baldachýnem oblohu zakrývající a  klučina od potůčku v mladého muže se proměnil a hajný po cestě do údolí stáří pomalu scházel. A kraj ten, jindy vodou bohatý, žíznil opakovaným suchem.. v městečku pod zámkem, které se nečekaně rozpínalo po okolních svazích, zažívalo krušné časy a strach z vyschlých studnic děsil dnem i nocí. Jednou za časného rána, za okénky hájovny viselo mlhavé šero, procitl právě hajný se zvláštním pocitem.. díval se do stropu a soustředěně naslouchal tichu, ve kterém se jeho mysl jakoby vznášela.. a najednou uslyšel čistý a jak stříbrný zvon jasný hlas, který k němu promluvil.. žensky jemný a přeci pevný.. ani otázka, ani oznámení.. jen: „Kdo jsi..“. Hajný se nelekl a jen čekal na pokračování. Věděl, že ten zvuk nevznikl ani za chalupou, ani ve světnici, kde zrovna ležel.

Cítil, že ten hlas, jak cinknutí o křišťálovou mísu, zazněl v něm samém. Přesto, že přemítal o nečekaném zážitku, vyrazil po své práci a ke sklonku palčivého, dusného dne, kdy už ani v údolích nebylo možno v konejšivém chládku spočinout, měl naléhavé nutkání vypravit se k strži nebezpečné, které lidé Loubská rokle říkali.. tajemné, děsivé místo, odkud často rachot padajícího kamení se ozýval.. vše pokrýval mech a dlouhé vlasy lišejníků.. na popadaných, mrtvých kmenech stromů trsy slizkých hub.. to místo zdálo se prokleté a ani zpěv ptáků sem nepronikl.. Hajný to tu znal, ale zdaleka ne tak dokonale.. za svůj život tudy několikrát prošel s nejvyšší opatrností, neboť mezi vývraty a balvany s ostrými hranami neustále hrozilo, že do nějaké štěrbiny by zapadnout mohl. Vstoupil hajný do rokle s pocitem nepoznané naléhavosti a pustil se vzhůru v nějaké předtuše, co mu dech dovolil.. a za chvíli si už byl jist, když odkudsi z ponurosti rokle dolehlo k němu slabé sténání.. upachtěn, udýchán spěchem náhle stanul před závalem, v němž dvě tělíčka dětí v cárech hadříků uvězněna byla. Chlapec a děvčátko.. kdož ví odkud zbloudili.. snad ta ptáčata nevysbíraná borůvčí hledala a náhoda krutá se chystala jejich životy ukončit.. světlovlasá dívenka nad hlínou s kamením jen jednou rukou a hlavičkou bezvládně ležela a chlapec v mrákotách tiché steny vydával.

Hajný ze sebe shodil kabátec i mošnu a v snažení zoufalém vrhnul se človíčky vyhrabávat a zdálo se, jak čas neskutečně na rychlosti přidal, že dřina je nekonečná.. na tři hrstě hlíny dvě se zpátky svezly ze suťoviska nad nimi a obnažené balvany a stromy s odhalenými kořeny k pádu se chystaly.. hajný necítil únavu, ani pálení očí od potu, ani rozedranost prstů a bojoval s tou nespravedlností až konečně mohl opatrně bezvládná tělíčka z mokrého trychtýře vysvobodit a v tu chvíli propadl zoufalství a bolesti z hloubi jeho srdce se deroucí.. strašlivý vnitřní mráz mu dech na chvíli zastavil, když připustil, že dvě dušičky zachránit se mu nezdařilo.. a štkal a řval nad tou ztrátou a zpěněnou myslí mu proskakoval ten ranní vzkaz a cítil, že to všechno spolu souvisí a zařval: „Nech je žít a vem si mě! Splatím své viny!“

a tu si uvědomil, že je obklopen velejemným závojem, že to není opar vlhka v chladu se srážející.. jako obří mýdlová bublina.. a rozeznával pozvolna jemné tvary, ženu připomínající a v hedvábné mlhovině duhových vjemů rozeznával prastaré napajedlo zbrocené krví a rozdupané v bahnisko, kde odehrálo se kdysi ono strašlivé divadlo s mrtvou laní a pytláky.. a hajný pochopil, že přišlo zúčtování. Nejde o vinu, snad o znesvěcení.

To jen cosi, co snad vodní vílou pro pochopení můžeme pojmenovat, bez ohledu na čas a skutky předešlé, hojí rány ve svém království, kde jsme my jen na návštěvě. A tu, náhle, mrazivé sevření povolilo a děti v náručí starého muže se rozkašlaly a tiše rozplakaly. Na kraji strže stál mladý muž, hajného chráněnec a viděl ten šílený výjev utrpení a zoufalství, ten neuvěřitelně silný proud bezpodmínečné lásky, který přemohl mrazivé sevření vodní královny. Celá léta byl propojen s hajným hlubokým porozuměním a dobře pochopil vnitřní hlas, který jej dovedl právě až sem, do zapovězené rokle a dorazil právě včas, aby přebral skomírající dětičky od naprosto vyčerpaného muže, který před jeho očima proměnil se v bělovlasého starce.. hleděli si do tváře a stařec jemně pokynul rukou, aby šel a zachránil děti.

Nebylo možné, aby z těch míst odešli všichni.. Stařec se s námahou posadil na balvan, jednu stranu vyhrabané jámy vymezující, zády se opřel o kmen vývratu a skonal.. Mokrá jáma se počala plnit vodou, až vytryskl pramen přetékající přes okraje a hledající cestu dolů, rozeklanou roklí. Za nedlouhý čas, když v městečku zklidnil se pláč štěstí ze záchrany dvou dítek a nepochopitelný příběh obětavosti starého mrzouta znal každý, mladý muž k pramenům loubským přivedl lidi žíznícího města a společným dílem, pod jeho vedením, vodu do městské kašny přivedli. Lidé v pokoře a vděku pak po generace do oněch míst chodili a věnečky z květů z vděčnosti nechávali.. Byly doby, kdy lidé daru vody si vážili.

Kamizola je zapnuta, příběhy lidí dostaly smysl.. tak nějak to tenkrát bylo.. A ptáte se, jak to bylo s dvěma havrany a trpaslíkem? Inu, to vám povím někdy jindy.