Neznámý autor: Pověst o loubském kameni

Sáně poslušně sledovaly kroky muže v dlouhém kabátu a ve vysokých botách. Límec měl ohrnutý a hlavu přikrytou filcovým kloboukem, záda mírně shrbená a ruce schované v pletených palčácích. Na saních bylo několik polen, sekyra s pilou a režný pytel. V něm vezl domů Petr Böhm prázdnou bandasku a plátěný ubrousek s několika drobky chleba. Vezené dřevo skončí v krbu pana radního Müllera. Sám by sem do lesa asi jen těžko se svým velikým břichem těžko došel a jeho manželka a dvě zhýčkané dcery přeci musí vidět plameny v krbu svého obývacího pokoje každý den. Je nucen tedy platit podobné dodávky paliva a protože v zimě není pro dřevaře snadné živobytí, rád si vždy Petr Böhm takovou lopotnou prací přivydělal. V lese bylo po podzimní bouři ještě dost popadaných stromů a lesní správa byla za aktivity dřevorubců ráda. V této době se mezi stromy mnoho lidí nepohybovalo, protože cesty jakoby pod závějemi zmizely. Jen ti, kteří měli v hlavě dokonalý obraz prosluněného letního lesa, uměli se bezpečně orientovat v terénu. Dva kroky za saněmi nepravidelnými kroky poskakovalo a cupitalo asi desetileté děvčátko. Petrova dcera Anna nosila otci často do lesa oběd a vždy si v jeho okolí našla svou zábavu. Dnes měla v ruce prut z mladého buku a občas vedle stop saní namalovala jakousi křivku, jejímuž významu rozuměla nejspíš jen ona sama. Zasmála se ve svém pobrukování a zase doběhla saně, které jí mezitím kousek poodjely. Na drobném zápěstí měla několikrát obtočený starý řetízek.

Muž kráčel pomalu, ale velmi pravidelně a zdálo se, že má oči upřené jen kousek před sebe a nevšímá si, co se děje okolo něj. Nebylo to ale až tak pravda. Znal tahle místa velmi dobře a tak byl schopen si všimnout každého detailu, který se od jeho poslední návštěvy změnil. Už od dětství s otcem navštěvoval les vlastně denně a byl zvyklý se pohybovat mezi labskými skalami, mezi příkrými údolími a roklemi dělícími hřeben od Kvádrberku, přes Loubí až po Labskou stráň a Hřensko. S ostatními dětmi, vesměs potomky dřevařů, lesníků, loubských plavců a zemědělných rodin z Bynovce si vytvořili svůj herní prostor právě v lese. Vedle svých cest, stezek a přírodních můstků ze spadlých stromů poznávali i měnící se atmosféru v průběhu různých ročních období. Zvykli si tedy na podobné množství sněhu, jaký napadl letos, znali cestičky kličkující mezi potůčky a jezírky tajícího sněhu v jarních měsících, cítili přebytek životní energie mezi rašícími keři a stromy, zažívali ten kouzelný pocit, že vidí vlny horkého srpnového vzduchu krájené studenými vlnami stoupajícími ze skalních spár, cítili zvláštní vzrušující živočišnou vůni mezi nízkými stromky nahusto rostoucími vedle sebe v temných zákoutích Hirschmühle. Spolu s pocity a atmosférou, které znají nesjpíš všichni lidé žijící uprostřed přírody v různých místech světa, činí každou podobnou oblast specifickou také její obyvatelé. Ti, kteří se znají, komunikují spolu a mají zde své domovy, příbuzné, kamarády a pouta k sobě a okolí. Jsou spojováni s regionem prostřednictvím rodičů, prarodičů, učitelů, ale také svých lásek nebo zájmy spřízněných spoluobyvatel. Okolí a společnost ale dokresluje nejen krajina a její obyvatelé, kteří o sobě mnohé vědí a znají se, ale také ti, kteří vybočují z běžných zvyklostí a úplně nezapadají do společnosti. Nikdo neví, odkud přišli, neznají jejich skutečná jména a jejich stáří se jen odhaduje. Zdá se, že nemají stálý domov a čím se živí, je všem záhadou. Takovou osobou byl Divoký Vlach. Mohutný muž s vlajícím vousem byl strašákem pro malé děti a dostatečnou motivací k tomu, aby neodbíhali od svých otců ohánějících se pilami a sekyrami v rukách. Býval viděn tu anebo jinde a vždy, jakmile spatřil lesníka nebo náhodného pocestného, rychle zmizel v nejbližším houští i s několika vaky a pytli svázanými různými motouzy a nezbytnou dlouhou holí přes rameno. Nikdy nikomu neuškodil, ale vždy těm, kteří ho potkali, přeběhl mráz po zádech. Krajem se potuloval také neškodný a zlými dětmi vždy zesměšňovaný Gaga. Nahrblý mladík s rozčepýřenými havraními vlasy jako dráty vydával při kontaktu s lidmi nesrozumitelné skřeky, nahrbil se a přískoky kroužil okolo kolemjdoucích. Nikdy ale nikomu neškodil a málokdo uměl odhadnout, kde se tady vzal nebo kolik mu je roků. Veliký okruh působnosti má také stařena s vozíčkem plným svého živobytí. Jeden den bývala viděna u Thunské lesovny, druhý den u kostela v Nebočadech a nazítří odpočívala pod Javorským vrchem. Vždy se na vozíku vezla nějaká kočka a v blízkosti vozíku se loudalo několik dalších, kupodivu dobře živených, kočiček. Není to úplný přehled zvláštních bytostí z reálného děčínského světa. Dřevař Petr podobných figurek znal a potkával, samozřejmě, mnoho. Vedle toho, však měl také jinou zkušenost, kterou každý nezažíval. Směl nahlédnout do světa nadpřirozených sil…

Právě místa, po nichž za dnešního soumraku se svou dcerkou kráčí, se stala místem vstupu do neznáma, které bylo popisováno jen v dětských pohádkách a fantazii snílků či básníků.

Petr si s ženou a Andulkou čas od času oblékli sváteční oblečení a zašli v neděli či ve svátek do kostela. Ale nezvedal nikdy oči k oblakům s pocitem strachu nebo naopak očekávání. Jeho otec ho už od dětství učil pokoře a tvrdé práci a velmi brzy mu umožnil pochopit, že nejbližší pomocná ruka vyrůstá z jeho ramene a nelze ji očekávat z nebes. Také jistota spravedlivě se otáčejících mlýnů nebyla až tak prokázaná a proto mu úvahy o čemkoliv nadpřirozeném hlavu nijak nezaměstnávaly. Ano – míval radost z toho, jak děti ze sousedství semknuté jedno k druhému s mírně rozšířenýma očima poslouchaly napjatě pohádky s hrdinnými rytíři, černokněžníky a třeba vodníky, nebo třeba o tajemné Briel – vládkyni Kvádrberku, Loubí a Růžového hřebene. Když však nyní Julie Böhmová podobné příběhy předčítala všem dětem, které se u nich v chalupě sešli, již by jejímu manželovi ten známý úsměv na rtech neviděla. Nijak si toho ale nevšimla, protože o nedávné historii svého muže nic netušila…

V jarních měsících loňského roku vykopával Petr pro pana nadlesního pařezy z předešlé těžby. Práce to byla tvrdá a mnohdy také nebezpečná. Bylo nutno vždy odstranit velké množství hlíny, vytahat pískovcové kameny, jež musely být často pro svou velkou váhu rozbíjeny a pak teprve v uvolněném prostoru přeřezávat jednotlivé kořenové prameny kotvící bývalého lesního velikána. Bylo nutno pravidelně odpočívat a také pít vodu, která se beztak zase brzy měnila na pot vsakující se do lněné košile. Již několikrát se při té dřině dřevorubci zdálo, že slyší jakousi tichou melodii. Zprvu mu mezi zpěvem ptáků vyskočila jen občas a přikládal to nějaké ozvěně zdola z města či z přístavu nebo výletní lodi plující hluboko pod ním v údolí. Ale postupem času se intenzita tajemného zdroje zvyšovala. Připomínalo to občasné nedělní produkce gymnaziálního profesora Zemana, který chodíval hrát do restaurantu pana Zappeho. Na přání hostinského často na svou citeru preludoval v tyrolském stylu a melodie se zde v lese o těchto podvečerech proplétala stejně malebně. Zvláštní bylo, že při odpočinku nikdy melodii Petr nezaznamenal, ačkoliv se častěji na její zachycení soustředil. Sotva však vstal z kamene, na němž odpočíval, otřel do kalhot dlaně před tím, než uchopil krumpáč nebo sekeru, jako mávnutím kouzelné hůlky, melodie vyrůstala ze šumění keřů a stromů a zpěv ptáků se přeměnil na krásné dokola znějící partitury neznámého hudebníka. Protože v poslední době se zdroj té písně přiblížil již jen na několik kroků, nedalo se nevšimnout si, že zvuky byly vyluzovány jen za zády Petra, ať se otočil, jak chtěl. Rozhodl se, že vyzraje na tajemném hudebníkovi a připravil si malé zrcátko, které umně skryl mezi kořeny těženého zbytku stromu. Jakmile se přibližovala nádherná píseň, muž nijak v práci nepolevil, jen jeho pohled pravidelně přeskakoval z dolované hlíny mezi kořeny k zrcátku, v němž se brzy cosi zjevilo… Petr již vůbec nemyslel na svou práci, ale na již viditelnou bílou postavu za jeho zády. Nyní bylo zcela jasné, že píseň vychází z jejich úst, ačkoliv nešlo o konkrétní slova a vlastně vůbec zpěv. Bylo to cosi nadpřirozeného a za ta léta, která strávil muž víceméně pouze v tomto lese, netušil a neslyšel o její existenci ani zbla. Fascinovaně hleděl na tančící postavu, u níž už zřetelně rozeznával ženské tvary a krátce uvažoval, že se rychle otočí, zda se mu to všechno jenom nezdá. Vydržel ale až do doby, kdy ženu začala obklopovat nečekaná mlha a ta ji zcela pohltila a píseň postupně ustala… Druhý den a další následující se odehrávalo totéž, jen již dala svou blízkostí žena nahlédnout do své tváře a bylo možné pozorovat, že čím více se blížila k zádům dřevorubce a poryv vzduchu z jejího tance byl již cítit na mužově zátylku, tím rychleji stoupla mlha umlčující její zpěv. Petr chodil z lesa zamyšleně a také doma toho v těchto dnech mnoho nenamluvil. Ať se pustil do jakékoliv práce, stále mu před očima běžel stejný film a Julie Böhmová byla nucena v těchto dnech své dotazy na muže opakovat častěji, než jindy. Petr byl zmatený z neznámé tanečnice a křehké víly. Tušil, že něco zvláštního se skrývá za faktem, že dosud nikdo o podobné ženě nemluvil a že na opatrné otázky Petra k ostatním dřevařům na téma jakési melodie se mu dostávalo nechápavých pohledů. Tajemno mezi ním a ženou bylo k nevydržení a jediným rozřešením mohlo být jen setkání tváří v tvář..

Petr byl doslova posedlý myšlenkou na to, jak zabránit mizení mlhavé tajemné ženy a po několika dnech, kdy jeho žena nebyla schopna od svého muže vyslechnout jediný důvod jeho zádumčivosti a všimla si jeho zvláštních pohledů do tmy za okny, se rozhodl k činu. V neděli, kdy v lese nebyli dřevorubci, adjunkti i polesný vyspávali, protože ti nijak zvlášť zbožní nebyli a bohoslužba pro ně nebyla velkým lákadlem, tehdy se Petr vypravil do soutěsky nad Loubským potokem. Průrva mezi skalami nebyla širší, než dva metry a místy se zúžila na dva lokty. Končila prudkým svahem, na němž se léta netěžilo a tak byl plný vývratů a zteřelých kmenů. Tenkými pruty přikryl Petr jámu v prostoru před svahem a zasypal pruty suchými větvičkami a chvojím. Nikdo by nebyl schopen odhalit, že jde o jakousi přírodní past. Poté, co obešel soutěsku a sesunul se svahem shora do jejího hrdla, začal kopat starý pařez. Neodhalil ani první kořen, když uslyšel jímavou melodii a po několikadenní přestávce opět spatřil v odrazu lesklého skla to, po čem toužil. Zvláštní však na obraze za jeho zády bylo to, že ženu tentokrát viděl velmi zřetelně. Mlha se vznášela několik kroků za ní a uzavírala vchod do úzkého prostoru mezi pískovcovými stěnami. Jak dřevař Böhm nepolevoval v práci, tak se žena blížila k osudnému místu a zintenzivnila svůj zpěv. V okamžiku, kdy žena přikročila k okraji uměle zakryté pasti, se muž otočil. Ve stejné chvíli mlha mezi skalami začala rychle rotovat a Petr, který vykročil k již otevřenému hrdlu pasti před sebou, uviděl zhmotňovat se z oparu dva silné muže v podivné historické zbroji. Vypadali jako dvoumetrová dvojčata s plavým vousem a zamračenými čely viditelnými pod okraji matných cínových přilbic. Krásná tanečnice a hudebnice mezi muži však již nebyla. Po třech krocích už dřevař stál nad okrajem jámy a pod sebou uviděl křehkou dívku s vyděšeným výrazem a doširoka otevřenýma očima. Zpěv ustal a z jejího hrdla nevyšlo ani hlásky, ačkoliv se její rty pohybovaly a ústa se otvírala jako při dramatické řeči. Oba ozbrojenci pokročili směrem k pasti, ale než mohlo k čemukoliv dojít, zvedl se velký vítr a setmělo se tak, jako kdyby někdo silným dechem zhasl tisíce krajinu osvětlujících velkých loučí. Zahřmělo a opět se roztočil vzduch v soutěsce tak, že silný Petr Böhm odvrátil hlavu od uvězněné dívky a upadl do pokleku, odvrácen od vzdušného víru. Když hluk větru a hřmění pozbyly strašidelné síly, všichni přítomní spatřili vysokou postavu ženy v bohatě řaseném rouchu šarlatové barvy, která se jakoby vznášela několik centimetrů nad zemí a byla tak neuchopitelnou, že její paže, vlasy i lem šatů vypadaly jako v horkem se tetelícím vzduchu. Zbrojnoši poklekli a dívka si oběma předloktími zakryla tvář. Hlas podobný chórovému sboru od sv. Blažeje rozřízl ticho a naprosto zřetelně ta krásná a přirozeně respekt si vyžadující žena promluvila směrem k Petrovi: „Petře Böhme, nevlastní vinou a díky své nebojácnosti jsi se stal svědkem toho, čeho být obyčejný smrtelník svědkem být nemá. Vodní víla Orris ztratila před časem svůj náhrdelník ochraňující její věčnost a neviditelnost a nezbylo jí, než aby začala svůj atribut začala hledat. Tys to byl, kdo ten nenápadný šperk našel poblíž Labské vyhlídky a v dobré vůli jsi jej daroval své hodné a pilné dceři. Ty nejsi nijak vinen a to, žes o svých pocitech a svodech nikomu neřekl, ti přičítám k dobru. Ty Orris..“ otočila žena svou hlavu k dívce, jež jako neviditelnou zdviží vystoupala na úroveň všech ostatních „ Ty jsi pochybila ztrátou náhrdelníku a nedokázala jsi zabránit smrtelníku v pohledu na Tebe. Tvoji ochránci potom, selhali ve své funkci“, odvrátila svůj pohled až na klečící muže „a ačkoliv v předchozích případech nedovolili přímý kontakt s nálezcem tvého šperku, dnes trestuhodně nezabránili tvému polapení a nechali se Petrem ošálit!“ Nadechla se a zvedla obě ruce do výše ramen, aby dodala důraz svým slovům: „Já, Briel, denní i noční vládkyně přilehlých hvozdů, ovzduší, vod i podzemí rozhoduji takto: Ty Orris, jako vodní víla, se budeš navždy starat o pramen, který se dnes objeví ve staré vyschlé studni Petra Böhma a to tak, že nikdy neklesne jeho hladina a vydatnost bude plně dostačující pro něho i jeho okolí , tvá dcera, Petře, se stává majitelkou magického řetízku, který ji bude navždy ochraňovat a vy, strážci pozbyvší mojí důvěry budete navěky bloudit v lidském světě v podobě lovených a odstrkovaných havranů. Staniž se tak!“ Miliony listů se zachvěly a po krátkém výdechu okolních pískovcových skal se náhle – jako trhnutím záclony – rozednilo, po pasti a všech přítomných nebylo ani nejmenší památky a dřevorubec klečel na zemi, jako kdyby se mu vše jen zdálo, nebo se mu nedopatřením zatočila hlava a on škobrtl.

Obloha byla již potemnělá, když saně pomalu doklouzaly na dvůr, Petr sundal Annu z naskládaných klád. Jak ji nesl vzduchem, ucítil její studené zápěstí na svém krku a mírné škrábnutí okolo ruky omotanou řetízkovou ozdobou. Dívka hned radostně vyběhla ke dveřím chalupy. Cestička ke studni byla až na hlínu se špinavými trsy trávy vyšlapaná botami mnoha sousedů. Ve dveřích již stála Julie Böhmová a hřbetem ruky si z očí shrnula neposlušný pramen vlasů. Periferně při tom zahlédla na žlebské straně řeky dva letící ptáky, ale oči měla jen pro svou navrátivší se rodinu.