Rudolf Felzmann: Setkání u kašny

Když se tatínek dost pozdě odpoledne vrátil z práce, oznámil mamince, že si ještě půjde dát pár koleček v zámeckém parku. Říkal, že přes Vánoce přibral a tak to musí do jara vyběhat. Maminka mu moc nevěřila, proto řekla, ať vezme mě, že taky potřebuju trochu pohybu a stejně tak Páďa, ale u něj to bylo jasné. Víte, proč jsme mu dali to jméno? Když jako štěně přišel k nám, věčně utíkal z pelíšku a taťka se smál, kam že to stále pádí.

Tatínek si uběhl svých pět koleček, mně stačilo třikrát oběhnout a Páďa nalítal nejmíň sto kilometrů. Už se začalo stmívat, když jsme se ze zámeckého parku vraceli přes náměstí domů. Tatínek ještě snožmo obskákal kašnu a zahleděl se směrem k hospodě. Vevnitř už svítili.

Zastavili jsme se a já koukal tatínkovi do obličeje. To už jsem znal: tatínek nejdřív nafouknul tváře, pak sešpulil pusu a když ji otevřel, vydal perfektní mlasknutí. Bylo jasné, co řekne: 
„Z toho běhání na mě přišla žízeň. Dal bych si jedno.“ 
„Já vím, ale maminka říkala, abychom se ještě před zprávami v televizi vrátili. A taky, kdyby na tebe přišla žízeň, máš v ledničce…“ 
Teď jsem zase nedomluvil já, protože tatínek rázně prohlásil: „To nemá ten šmak. Já si musím dát točený!“

Chtěl jsem mu připomenout, jak to maminka nemá rada, když mě bere do hospody, ale on, jako by tušil, co chci říct, dodal: „Můžete jít s Páďou sami a já za vámi dojdu cobydup. Viď, Páďo?“

To psisko dobře vědělo, o čem je řeč. Páďa ryčně zaštěkal a na svých krátkých tlapkách se opřel tatínkovi o nohu a vnucoval se. Bodejť ne, věděl, že jak s páníčkem vleze do hospody, nikdo ho nevyhodí, protože je maličkej a hned zaleze pod stůl, a ti pánové (tatínek jim říkal „chlapi“) rychle objednávají párek a že ho nemusejí ohřívat. Pak ukrajují kousíčky a krmí Páďu. Prostě věčně hladový a ještě k tomu úplatný pes.

Tatínek si ode mě vzal vodítko, ale to ani nemusel, ten vychytralej pejsek se mu přimáčknul k noze a poslušně šel s ním.

Chtěl jsem se podívat do okna, kolik těch tatínkových chlapů tam sedí, ale najednou mi připadlo, že s klapnutím dveří hospody nastalo na celém náměstí podivné ticho. Ještě jsem slyšel jak zatúroval autobus a zmizel na kruháku u růžového kostela. Kolem mě bylo úplně prázdno, nikde ani človíčka.

Na celé náměstí padala mlha. Jenomže ta mlha divně jiskřila, chvilku světle a pak zase tmavě modře. Otočil jsem se do náměstí. Kolem kašny, co byla ode mne jen kousek, to jiskření zesílilo a modrá barva ještě víc ztmavla.

Ne, vůbec jsem se nebál v tom podivném šeru. Udělal jsem pár kroků, abych se podíval jestli je něco v té kašně. Voda by tam asi neměla být, tu na zimu vypouštějí, aby led neroztrhal kamennou obrubu. Takovou prý má sílu, říkal tatínek, když jsme tuhle kolem šli a byl ještě pořádný mráz.

Najednou něco proletělo vzduchem. Ani bych si toho jinak nevšimnul, ten tmavý stín byl dost vysoko nad mou hlavou, ale pak to skleslo níž, na obrubu kašny. A nebylo to jedno, ale byli dva a vypadali jako ptáci. Jenže pták, třeba holub, když dosedne, neozve se takové podivné křísnutí a s ním od kamene odlétla malá jiskřička.

Jenomže tohle nebyli žádní holubi, co tu jinak vysbírávají kdejaký drobek. Tihle dva vypadali jako havrani. Tak divně mávali křídly. Snad je měli smontovaná z několika kousků a spojená panty, protože každé hnutí křídel zavrzalo. Dokonce jeden poskočil, jako že by zase vzlétnul, ale zavadil křídlem o pařezy vytesané z kamene vprostředku kašny. Znovu se ozvalo křísnutí. Druhý se hned vydal za ním, na druhou stranu obruby, ale tomu stačilo poskakovat a s každým doskočením se ozvalo takové ťuk, ťuk. Takhle to znělo, jako když tatínek malým dlátkem a kladívkem vyťukával do omítky rýhu na drát ke zvonku. Ťuk, ťuk, ťuk a oba záhadní ptáci zmizeli za ozdobným balvanem. Odtamtud ještě vykoukla špičatá čepička a ozvalo se zachichotání. Tam je snad schovaný trpaslík, ti nosí takové čepičky, to jsem znal z obrázků v pohádkových knížkách.

Nemyslete si, bylo to sice podivné, ale vůbec jsem se nebál. O pár kroků jsem popošel a stoupnul si na schod, abych se podíval, kam ptáci zmizeli a jestli je tam opravdu nějaký skřítek. 
„Copak, snad se nechceš napít?“ 
Takový hlas se ozval trochu výš nade mnou. Tohle už se mnou malinko zamávalo. Lekl jsem se, ale když jsem stoupnul na nejvyšší schod u okraje kašny, na tom balvanu, co za ním zmizeli oba havrani, mezi vytesanými pařezy seděla nějaká holka.

„Máš žízeň?“ usmála se na mě. Jenže ten úsměv i hlas mě úplně zaskočily. Jak mluvila, hýbala se jí pusa, jenže asi tak jako v kresleném filmu. Znáte to: nejdřív je to jenom čárka, pak se to změní do O, jenže to se hned trhaně roztáhne do takové položené nuly a pak zase sklapne do čárky. Ani to, co se ozývalo, nebylo jako když na vás promluví nějaká obyčejná holka. Takový hlas jsem měl, když jsem pil čaj a maminka mi vynadala, abych jí pořádně odpovídal a nemluvil do hrnku, že mi pořádně nerozumí. Jenže já té holce rozuměl, i když vlastně mluvila jinou řečí. Ve škole chodím na angličtinu a němčinu budeme mít až příští rok. Ta na tom balvanu jasně mluvila německy, jenže já jí rozuměl každé slovo. Tohle už bylo fantastický. Taky se pohybovala jen malounko a jak ohýbala ruku, zdálo se mi, že se ozývá slabé skřípění, jako když chcete zavřít drhnoucí dveře. Ale jen malinko, skoro neslyšitelně ta holka vrzala. A jak se trochu hnula, sukně jí zavadila o kámen a křísla jiskřičku.

Tak tohle už bylo na mě trochu moc. Ale vážně, vůbec jsem se nebál, vždyť ona se usmívala. Sice trochu vrzavě, ale hezky. 
Aby viděla, že se ani trochu nebojím, pěkně nahlas jsem ji pozdravil: „Ahoj!“ 
„Copak to je to a-hoj“? 
„No, já tě zdravím.“ 
„Tak takový pozdrav neznám, ale je to hezké od tebe, že mě vítáš.“ 
„Hele, co to bylo za ptáky, co se tamhle schovali za balvan?“ 
„To jsou havrani. Když teď mají volnost, zkoušejí i poletovat. Skřítek, co se jim posmívá, je takový chechtálek, ale vůbec není zlý. Jsou z lesa pod Kvádrberkem.“ „To se mi moc nezdá. Skřípají, rachotí, ťukají a vůbec,“ řekl jsem opatrně. 
Její odpověď mě tedy opravdu překvapila: „Vždyť jsou bronzoví.“ 
„Jak to myslíš – bronzoví?“ Jestli jsem se předtím maličko lekl, tak teď už jsem byl klidný: „Bronzovoví… Ve škole jsme se učili o době bronzové, takže vím, co je to bronz. Ten kdysi potřebovali na ulití třeba misky, meče nebo ozdoby, jo a paní učitelka taky říkala, že se pak z bronzu lily zvony, nebo dokonce dělaly sochy.“ 
„To vám správně říkala. Já jsem totiž bronzová socha a ti havrani se skřítkem také.“ 
„Tak ty jsi bronzová socha? Já jsem si to vlastně hned od začátku myslel. Ale co tu děláš, bronzová socho?“ 
To jste měli vidět, jak to zavrzalo, když vykulila své bronzové oči. Teď už mi to bylo jasné, proč její sukně, blůza, obličej, vlasy a vůbec všechno je tak podivně matné, ani černé, spíš hnědé, a proč to skřípe, jako když ohýbáte plech. 
„A co tu děláš?“ 
Zas to zavrzalo, jak se usmála: „Ale ke kašně chodí lidé pro vodu a já jim tu vodu nabízím.“ Podívej se nahoru, nade mě, odtamtud padala voda. Zurčelo to krásně, když bylo vedro, lidé si mohli ochladit ruce, mohli se z dlaně napít a bylo jim tu hezky. A aby se jim tu ještě víc líbilo, byli jsme tu my, sochy. Bronzové sochy. Já jsem tu takhle seděla a držela konvici….“ 
„Dcerunko, prosím tě, dej mi napít, jsem tak zesláblý…“ozvalo se skoro vedle mě. Tak ne úplně vedle mě, ale přede mnou. O něco níž se k ní natahoval nějaký dědek a rukou ji tahal za sukni: „Jestli mi, dcerunko, nedáš napít, snad umřu…“ 
Tohle mě rozesmálo. Rozcuchanej a neoholenej fousatej dědek se vrtěl na tom balvanu a nohama vrzal, jako že by k ní vylezl. Kdyby v té kašně byla voda, tak by se v ní snad tou jednou nohou brouzdal. A jak k ní natahoval ruku, řinčelo to, protože se třásl: „Jsem tak slabý, děvenko, tak slabý…“

Ona taky zavrzala, a to docela hlasitě, jak pohnula rukou a sklonila konvici k němu. Dědek se lačně natáhnul k hrdlu konvice, jednou nohou klečel na kameni, ale levá noha se mu už docela sesmekla. Při tom tak rachotil, jako když řetězem taháte po zábradlí. Vypadalo to, že ten děda už konečně pije. Žízeň musel mít velikánskou.

Aby viděla, že mě nic nezaskočí, přes ten rámus jsem na ni téměř křičel: „To je tvůj dědeček? To on asi bude penzista, o nich tuhle v televizi říkali, že mají dodržovat pitný režim.“

„To je můj tatínek,“ řekla mi důrazně, ale stále držela konvici nahnutou k žíznivému dědovi. Rachotivě se usmála, trochu pozdvihka konvici a pak dodala: „Celý život těžce pracoval, proto se ti zdá moc starý. On je dřevorubec.“

„Aha,“ řekl jsem a došlo mi, že to je dřevorubec ze starých časů, ale snad ne až z doby bronzové, protože měl holínky. Dříve to prý byla pěkná dřina v lese, když neměli žádnou mechanizaci. A na umření byl nejspíš proto, že nic nevěděl o pitném režimu. V televizi říkali, že na žízeň je nejlepší čistá voda, což našeho tatínka hrozně rozesmálo, proto si to pamatuji.

Po chvilce se znovu ozvala: „Já mu dávám zázračnou vodu, která léčí všechny neduhy a posiluje…“ 
„Takže, až se posílí, hned odejde a bude kácet stromy?“ 
„Ach ne, ty jsi ještě nic nepochopil? My jsme bronzové sochy a patříme sem na kašnu, abychom připomínali pověst o zázračném prameni nedaleko odtud v Loubí pod Kvádrberkem.“ 
„A jak to, že jsem vás tu nikdy neviděl, až dneska?“ 
„My se ti asi jenom zdáme. My tu jsme skoro tak dlouho, jako tu stojí tahle kašna. Ale to ty jsi ještě pěkně dlouho nebyl na světě, dokonce ani tvůj otec se ještě nenarodil. Snad by si mohl vzpomenout tvůj pradědeček, pokud ale byl z Děčína. Ten by pamatoval, když byla válka….“ 
„No jo, už vím, už vím,“ vykřikl jsem, „paní učitelka nám to vyprávěla. Za války, když potřebovali hodně kanonů, tak zabavovali všechno, co bylo z kovu, hlavně z bronzu. Třeba zvony, ty z našeho kostela tamhle pod zámkem tenkrát také zmizely…“ 
„Došlo i na nás, na sochy z kašny. Už dávno nejsme. Už nemůžeme lidem přinášet potěšení.“

Najednou se mi zdálo, že za balvanem se vznesli havrani, křísli o vrchol a kroužili výš a výš. Jenže já jsem se už nedíval za nimi, protože nahoře se vznášela jakási paní a jenom špičkou nohy se dotýkala vršku kašny. Taky bronzová, to jsem poznal podle zvuku, jak s tichounkým vrzáním vzpínala ruce nad hlavu. Jenže hned se mi začala rozplývat ve tmě nad náměstím, tak vysoko odplouvala.

Také hlas té dívenky s konvicí zeslábnul, když říkala: „To je dobrá víla od loubského pramene… Bronzová socha na vrcholu kašny. I tu za války odtud odvezli. Zmizeli jsme, ztratili se prý neznámo kam, roztavili nás… Jen někdy se sem vracíme, snad nás přivolávají myšlenky člověka, ale nevíme kterého. Nikdo nás nevidí, nikoho už nemůžeme potěšit. Kašnu opravili, kameny nově přitesali, ale kde jsme my? Kde jsme, kde…“

Začaly mě pálit dlaně, v uších mi zalehlo a skoro jsem nemohl mluvit. Kolena se mi podlamovala a radši jsem se opřel o kamennou obrubu kašny. Ale už tam nebyl ten dřevorubec a skrz mizející bronzovou dívku prosvítaly rýhy balvanu.

„Zůstaň tu, vraťte se všichni, ať je kašna hezká a s vámi ještě hezčí, ať nám není smutno…!“ Vylezl jsem na kamenné sedátko a natáhl se přes studenou obrubu. Na dně byla louže špinavé vody a v ní se válely papíry, plechovky, plastové lahve a bůhvíco ještě. Kolem projel autobus. V hospodě se otevřely dveře a z nich se vyřítil Páďa. Bláznivě vyskakoval na sedátko, jakoby mě neviděl nejmíň sto dní.

„Tak vidíš, synku, mamince snad ani nemusíme říkat, že jsem se stavil na točený. Dal jsem si jedno a můžeme jít domů,“ prohlásil tatínek, když jsem k němu došel.

To už ke kašně doběhla parta velkých kluků, co je znám z vedlejší školy. S nimi byly dvě holky a fotily bleskem, jak ti blázni vyskákali na obrubu kašny a hráli si na provazochodce. Ještě že víla i s dívkou, dřevorubcem, trpaslíkem a havrany zmizela.

Když jsme – já, tatínek i Pajda – zabočili do průchodu, rozsvítily se právě lucerny. Už to zase bylo náměstí, kudy chodím každý den. A nikdy mě nenapadlo, že by kašna mohla být ještě hezčí…